Jistě někdo z vás ten pocit zná. Vina, kterou už nemůžete smýt. Pocit, který vás možná ani tak moc netrápí, ale …. někdy možná přece jen. A je to vůbec vina??? Kdo tohle posoudí?
Třeba vám budou tvrdit, že za to nemůžete a … asi mají i pravdu, ale přesto se někdy přece jen do vaší duše vkrade ten pocit, že kdybych tehdy…. Třeba bych nic nezměnil, ale aspoň by ten člověk věděl, že ….
Já tento pocit mívám pokaždé, když jdu navštívit na hřbitov svého kamaráda. Umřel, když mu ještě nebylo ani 25 roků a postupem času si uvědomuji, jak moc mě schází.Možná, že bychom se teď už skoro ani nevídali, protože se odstěhoval jinam. Možná, že by bylo vše jinak, ale …. to už se nikdy nedozvím.
Pamatuji si, že to byl on, kdo mě dostal z psychického šoku z nemoci, kterou mě objevili a já
jsem díky jemu na tuto skutečnost začal nahlížet úplně jinak. Za své nemoci jsem si začal dělat srandu a nepodléhal jí. Nepodceňoval jsem ji, ale léčbu jsem doplňoval radostí z písniček, kamarádů a touhou žít. Zabojoval jsem a … vyhrál. Možná ne nastálo, ale získal jsem čas na další radosti a užívání si života.
Po nějakém čase však podobnou nemoc dostal i on. Měl leukémii a já jsem snad ani netušil co mu vlastně je. Možná, že i kdybych to věděl, tak bych tuto skutečnost nebral tak vážně.Kdo ví.....Viděl jsem sice často uplakané oči jeho maminky, ale říkal jsem si, že mámy to prožívají někdy až příliš, i když to třeba není tak vážné. Moje pocity byly ještě umocněné tvrzením matky dalšího mého kamaráda, že Martinovi schází jen nějaké vitamíny.Myslím, že to nemyslela zle a snad ani nechtěla, abychom se tím nějak trápili, proto snad toto tvrzení.Bral jsem tedy jeho nemoc ne zcela vážně a do nemocnice jsem za ním jezdil pouze zřídka. Občas přijel on za námi, ale naše vzájemné návštěvy nebyly časté. Jednoho dne, když jsem pracoval u jedné staré paní, která už dlouhá léta stále jen ležela na posteli a já poslouchal stále dokola, že by už chtěla umřít, jsem vyšel ven a v tom jel kolem Marek. Když mě uviděl, okamžitě zastavil a zeptal se mě, jestli vím o tom, že Martin umřel. !!!!!!
Ty pocity co jsem v tu ránu měl ! …. Nedají se popsat. Byl to smutek a vztek zároveň. PROČ? !!! Proč musel odejít právě Martin a ne ta paní, co si to tak moc přeje?Proč je Bůh nespravedlivý?! Vzteky jsem kopal do všeho co mě přišlo do cesty.Z očí mě tekly slzy a já se cítil strašně.Za chvíli mě volal kolega, který se mnou v domečku staré paní pracoval, abych mu šel pomoct. Ta paní při chůzi musela používat židli, o kterou se opírala. Potřebovala na WC, židle jí však ujela a ona upadla na zem. Pomohli jsem jí vstát a já musel opět ven, protože do mě zase vjel ten vztek. PROČ ! PROČ ! PROČ!??!
Dnes už si to "proč" kladu sám sobě. Proč jsem si nedokázal najít čas a jít za Martinem víckrát, chytit ho za ruku, říct mu, že ho mám rád a že chci, aby bojoval jako lev a nevzdával to...?!Možná by to nepomohlo, ale alespoň bych věděl, že jsem udělal co jsem mohl.Pamatuji si dodnes co řekla Martinova maminka, když potom po čase o tom se mnou mluvila. Jeden den Martin řekl: "Mami, já už to nezvládnu" a přál si být pochovaný v lese. Druhý den umřel. Ještě teď se mě hrnou slzy do očí když o tom píšu.
Když potom za mnou přišli kamarádi, jestli bych mohl Martinovi naposledy zahrát a zazpívat
na jeho pohřbu, věděl jsem, že to nedokážu. Plakal jsem a nebyl jsem schopen slova, natož něco zazpívat.Zpívám mu až teď, na hřbitově, kam chodíme každý rok s kamarády a kytarou. I tak mnohdy stejně nejsem schopen při vzpomínce na něj dozpívat celý text a jen písničku dohraju a slzy mě při tom stékají po tváři.
Jednou jsem tento smutný příběh vyprávěl dalšímu kamarádovi a on se mi svěřil, že s takovýmto pocitem vlastně žije taky:
Měl kamarádku, která s nimi jezdila na tábory. Jednou za nimi do tábora přijel na návštěvu (asi tři dny před koncem tábora) jeden docela mediálně známý člověk, který je jejich kamarád. Ona s ním náhle odjela, aniž by někomu něco řekla. Čekali, že se vrátí, ale marně …. Rozdělili si tedy úkoly za ni a turnus dokončili bez ní.Nevím jak hodně jí dali pocítit, že je zklamala, ale zřejmě dost, což vyplyne z dalšího vyprávění.
Po nějaké době jí ten kamarád šel vrátit nějaké věci co od ní měl půjčené. Navrhl jí ať jde s nimi na jakýsi koncert a ona na to, že nemůže.
Na otázku "Proč?" odpověděla: "Nemám čas, musím si hledat nové kamarády."
On se tedy otočil a se slovy :" Tak hledej" odešel.
Druhý den tu holku přejelo auto a on už nikdy nedostal šanci se jí za tato slova omluvit. Už nikdy si nebudou moci promluvit o tom, co ji vlastně tehdy přimělo k tomu, aby tak znenadání zmizela. Už nikdy nebude šance si to vše vysvětlit, aby se mohli stát opět kamarády.
Vím, že bychom životy ani jednoho možná nezachránili, ale ten pocit, že tito lidé odcházeli z tohoto světa s pocitem, že nám na nich nezáleží …. není rozhodně příjemný.
Proto vám všem dávám tyto příběhy k zamyšlení.
Je opravdu nutné být někdy tak tvrdý a neslyšet a nevidět? Musíme se stydět třeba říct svému kamarádovi nebo kamarádce, že ji máme rádi? Neměli bychom se naučit odpouštět a pochopit? Nestojí za to najít si alespoň chvíli na návštěvu?
Možná to tak děláte, ale já jsem to tehdy neudělal. Snad se z toho poučím do dalšího života.
Přeji vám, aby vám se nikdy nic takového nestalo.
Ivča | 28. ledna 2008 v 18:26 | 
Zde hledá
Já moc Petrovi děkuji za jeho příspěvek. Opravdu to stojí za zamyšlení. Mnohdy si některé věci začneme uvědomovat, až s odstupem času a někdy je to bohužel příliš pozdě. Ale žádná vina není taková, která by upřímnou lístostí, odpuštěním a smířením nešla smýt. A to i v případě, že ten druhý už není tady s námi. Já chci věřit, že jeho duše stále někde je, že vnímá vše co se tu děje. Pokud na něj myslíme s láskou a nezapomínáme, je tu stále s námi. Jak s oblibou říkám: jsou věci mezi nebem a zemí....Asi to nikdy nikdo "vědecky" nepotvrdí, ale říkám si, že víra v to, že smrtí to všechno nekončí, může lidem jenom prospět.
A teď se s vámi loučím a jdu na zádušní mši, protože mi minulý týden zemřel můj jediný strýček....a protože rodinné vztahy jsou někdy složité, tak toto je prozatím jediný způsob jak se s ním rozloučit.